Asi jako většina žen nebo dívek jsem se dostala do situace, kdy váha si mě přestala vážit, oblečení se nějak záhadně sepralo do menší velikosti, ze zrcadla na mě koukalo stvoření ne zcela lepých tvarů. Při tomto zjištění vždy vyvstane otázka tak trošku nerudovská co s tím ? Jsou tací, co si řeknou, no jo léta přibývají, tak s nimi i kila, na módní molo už nepůjdu a fotomodelka už ze mě také nebude. Obnoví šatník o větší velikosti, pokud možno střihu takového, který zakryje zvětšené obliny a učí se nadbytečná kila nosit, ale i s tím rizikem, že mohou přijít zdravotní potíže, dech dochází, pohyb vyvolává únavu a tak se radši moc hýbat nebudeme. Tomu se říká „ustlat“ si v tom, vlak přes to přece nejede, nejsem taková sama, je nás víc a dost.  Z pohledu psychiky je to nezátěžové, nestresové,  hlavně, že nám chutná a gaučink se postupně stává naším nejoblíbenějším sportem, který bezpečně zajistí přibývání další tukové hmoty, která utlačuje pomalu a jistě stále více ochabující hmotu svalovou. Postupně se naše postava mění v neforemný kolos s „kyprými“ tvary konzistence rosolovité.   Pokud už jsme se smířily, jak vypadáme, tak už nelze opomenout nastávající zdravotní potíže, které se plíživě začínají ve větší či menší míře dostavovat.  Kostra a klouby volají bolestmi o pomoc, srdce začíná stávkovat, plícím dochází dech, krevní tlak se zbláznil, cholesterolu přibývá a hladina cukru je na hranici diabetu II. stupně, celé tělo začíná devastovat, včetně perfektně nabořeného a zpomaleného metabolismu, což se projevuje tak, že se stačí podívat na krajíček chleba a máme další kilo navíc. Mě toto „postihlo“ tak nějak po 40. roku svého věku, přestala jsem chodit pěšky, všude autem, cvičení žádné, díky počínajícímu podnikání, které převrátilo můj dosavadní celkem organizačně zvládnutelný život naruby, ve stravování absolutní chaos a kila začínala přibývat. Smířit jsem se s tím nechtěla, tak jsem se vrhla na „zaručené“ diety, včetně „zázračných“ produktů na spalování tuků. Nějak mi však ale nedošlo, že bez pohybu to nepůjde. Sice jsem vždy nějaké to kilo dala dolů, ale když „dieta“ skončila, jojo efekt se parádně dostavil a co dieta, tak další vzestup mojí váhy. Na to jak vypadám jsem si zvykla a upřímně se musím přiznat, ani mi to nevadilo. Ale tělo se začalo bouřit samo a denně mi dávalo najevo různými zdravotními potížemi, že takhle už dál ne. Poslední kapka, která mě přiměla k rozhodnutí s nadváhou tvrdě zatočit, byl rozvod. Takže začít znovu a jiná. Poučena dřívějšími zkušenostmi s neúspěšným hubnutím, mi bylo jasné, že pokud se nebudu hýbat, tak mi nepomůže ani svěcená. Upravila jsem jídelníček, kde začala být především pravidelnost a kalorický příjem byl především dopoledne. Přidala jsem chůzi, která  na začátku bylo takové udýchané ploužení a koupila si rotoped. A to tedy byla pecka. Když jsem na něj vylezla poprvé, tak po desíti minutách šlapání, jsem měla pocit, že druhého dne nedožiji, po několikaminutovém vydýchání jsem se ale přiměla „cvičit“. Jaké cviky jsem věděla i jejich technické provedení jsem znala, protože za mlada jsem tančila v souboru písní a tanců a součástí byla i drobná gymnastická průprava. Tak jsem se dala do toho. Kdyby mě někdo tenkrát viděl, tak by to bylo přímo do silvestrovského pořadu, mé cvičení připomínalo brouka, který upadl na záda. To, že jsem si nedosáhla rukama  na špičky noho v předklonu, to už mě ani nepřekvapilo.  To byla pro mne ta největší potupa, nejen, že jsem tlustá a neforemná, ale že jsem to dopracovala na totální nepohyblivé nemehlo, kdy o nějaké pružnosti těla se vůbec nedalo hovořit. Vzteky nad svoji nemohoucností jsem zatla zuby a pomaloučku jsem se snažila začít cvičit, od těch nejjednodušších cviků, kdy jsem byla ráda, že jsem je opakovaně udělala tak pětkrát, na rotopedu jsem přidávala čas po minutách, tak obden či dva a k tomu chodit a chodit. Byla jsem tím tak zaujata, že mi hned nedocházelo, že chůze začíná být rychlejší, cviky taky tak nějak jdou lépe a mohu přidávat, rotoped taky začal být tak nějak rychlejší. Po dvou měsících tohoto týrání těla, kdy jsem měla oči vyvalené jak šnek a potila jsem se jako dveře od chlíva, jsem se dostala na 30 minut cvičení, které tak trošku už cvičení připomínalo, šáhla jsem si na špičky a rotoped jsem zvládala po dobu 30 minut bez větších obtíží. I váha mě odměnila, ukázala 7 kg dolů. Usoudila jsem, že to asi dělám dobře, přidala jsem  delší svižnější chůzi a další kila šla dolů. S ubývajícími kily a taky pravidelným pohybem se začala zlepšovat kondička, cvičení se pro mě stalo zábavou a zvyšovala jsem jeho technickou náročnost, a rok se s rokem sešel a 30 kilo bylo pryč, a to nenávratně., pohyb už se natrvalo stal součástí mého života. Sice už jsem neměla potřebu denního cvičení, ale občas bylo. Chodila jsem na zumbu, pilates, kondiční posilování s pomůckami pro ženy, taky jsem si vyzkoušela cvičení v posilovně, především v zimních měsících, kdy na delší procházky počasí moc nebylo.  Hlavním pohybem se pro mě stala chůze, ke které mě taky přiměl i můj nový společník – pes a to rasa, která potřebuje dostatečný pohyb. První byl labrador, druhý pitbulka a v současné době mám stafordku Pepinu. Takže procházky jsou na denním pořádku, v době od jara do podzimu, není výjimka i 2-3 hodiny, v zimě jsou kratší, ale častější, přece nenechám svého chlupatého mazlíčka bez pohybu. Život tak běžel a běžel,  ale ne vše bylo růžové. Těžce jsem onemocněla, díky nemoci moje váha šla rapidně dolů.  Vše se ale podařilo překonat, váhu jsem dostala opět na svoji normu. Časem jsem odešla  do důchodu, zdraví v pohodě, ale loni v létě jsem zaznamenala, že tak nějak se zvětšuje pneumatika v pase a i horkému létu jsem byla nějak línější. Bylo mi zcela jasné, že to musím hned zastavit, nadváha už nikdy více, přece si nepřivodím zdravotní problémy, ty přece mám za sebou a tak jsem začala znovu cvičit, jak a i proč, to jsem napsala již v jiném blogu. Proč jsem to napsala ? Chci se podělit s Vámi o svoji zkušenost, můj problém byl podobný Vašemu a lze dlouhodobě vyřešit, říká se tomu zdravý životní styl. I když tento pojem nemám moc ráda, protož zdravý je tak trošku profláknutý termín. Já tomu říkám žít aktivně a spokojeně, věřit si a mít ráda sama sebe takovou jaká jsem a když se mi na sobě něco nelíbí, nelitovat se, nehledat výmluvy proč to nejde, ale změnit to k obrazu svému. Jaký život budeme žít a s jakou váhou je v prvé řadě v našich rukou a hlavě.